V druhé polovině 60.let se jak v SSSR tak i v USA začal vývoj lehkých bojových letounů nové generace. Do jejich konstrukce se promítly zkušenosti získané v lokálních konfliktech. Výsledkem byly typy F-16 a MiG-29.
V roce 1969 byl v SSSR vyhlášen konkurz na nový bojový letoun PFI - Perspektivnyj frontovoj istrebitěl, který by byl rovnoceným soupeřem vyvíjeného amerického stíhače F-15. Projekty předložily konstrukční kanceláře MiG, Suchoj a Jakovlev. Vítězi konkurzu se staly OKB MiG a OKB Suchoj. MiG byl pověřen vývojem lehkého stíhače a Suchoj se soustředil na vývoj těžkého stíhače.
V roce 1972 byly specifikovány takticko-technické požadavky na obě kategorie budoucího stíhače. Těžký stíhač (budoucí Su-27) měl plnit především úkoly PVO a lehký stíhač (MiG-29) byl určen pro frontové letectvo.
Detailní práce na projektu začaly v roce 1971, kdy v USA již létal prototyp YF-16. V té době se už v SSSR začaly používat některé moderní metody návrhu letadel, nové materiály a technologie. Ale chyběl přístup ke know-how v oblasti elektroniky. To se projevilo především ve vysoké hmotnosti a objemnosti všech elektronických zařízení postavených na staré součástkové základně. Důsledkem byl menší objem palivových nádrží a tedy i menší dolet letounu. (Prodloužení doletu podvěšením přídavných nádrží ruší vztlakový účinek trupu což se projevuje poklesem manévrovatelnosti.) Rovněž řízení letounu muselo být klasické mechanické oproti fly-by-wire u F-16. Je jím vybavena až verze MiG-29 M z roku 1986.
Přesto byl výsledný letoun velice dobrý. Konstrukce MiG-29 odpovídá především novým požadavkům na manévrovací schopnosti, které byly v předešlé generaci stíhacích letounů neoprávněně podceňovány. Trup je řešen jako vztlakové těleso, které se na celkovém vztlaku podílí 40%. Křídla přecházejí do trupu vírovým přechodem - v ruštině "naplyv". Dvojitá SOP je mírně vykloněna směrem ven od osy letounu. Motorové gondoly jsou připevněny na spodní části trupu.
Motor Klimov RD-33 byl vyvíjen od roku 1968 a v roce 1976 byla zahájena zkušební výroba. Jeho velkým nedostatkem byla nízká životnost a vysoká poruchovost. Oba ukazatele se ale v pozdějších verzích podařilo zlepšit. Vstupní otvory přívodu vzduchu k motorům se při startu a přistání zavírají, aby nedošlo k nasátí cizích předmětů. Vzduch je pak nasáván štěrbinami na horní ploše prodloužené přechodové náběžné hrany. Dvířka v sacích otvorech se otevírají po odlepení předního kola podvozku od země. Letadlo je schopné letu i s jediným motorem.
Radiolokátor Topaz umožňuje sledování a navádění i na cíle v dolní polosféře. Může sledovat až deset cílů do vzdálenosti 70km. Letoun je dále vybaven optoelektronickým pasívním systémem pro vyhledávání a sledování cílů na kratší vzdálenosti - do 15 km (čidlo vpravo před kabinou), laserovým délkoměrem a elektrooptickým zaměřovacím systémem napojeným na přilbu pilota, což je neocenitelné při vedení boje na blízko, kdy k zaměření protivníka stačí pilotovi otočit hlavu ve směru cíle a zaútočit IČ raketami.
Pro boj se vzdušnými cíli slouží dvě PLŘS středního dosahu s poloaktivním radiolokačním naváděním R-27R (AA-10 Alamo) nebo dvě R-27T s IČ naváděním a čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením R-60MK. Letoun může být vybaven celkem šesti velmi výkonnými PLŘS krátkého doletu s IČ naváděcí soustavou R-73 (AA-11 Archer). Tato střela je vybavena vektorováním tahu motoru, což ji dává vynikajíci manévrovací schopnosti. K ničení pozemních cílů lze použít konvenční pumy o hmotnosti 250 kg, kontejnerové pumy a neřízené rakety až do ráže 240 mm.
Jednohlavňový 30 mm kanón je uložen v levé prodloužené náběžné hraně.
Sedačka K-36 umožňuje bezpečné opuštění letounu při rychlostech 75-1500 km/hod od nulové výšky v poloze na břichu a od výšky 200 m v poloze na zádech. Jsou zaznamenány případy úspěšné katapultáže při rychlosti přes 2000 km/hod a nebo z několikametrové hloubky pod vodní hladinou.
Program 9 jak byl projekt nového MiGu označen, dospěl do stádia letových zkoušek 6.října 1977, kdy uskutečnil svůj první let stroj s označením 901 na kýlových plochách a 01 na nasávacích otvorech. Bylo postaveno ještě dalších 18 zkušebních strojů (označení 902 až 919).
V roce 1982 bylo rozhodnuto o sériové výrobě v moskevském závodě Znamja Truda. Souběžně s výrobou probíhaly zkoušky u vojsk, při nichž došlo ke dvěma havárijím. První letouny dostaly řadové útvary letectva SSSR v srpnu 1983 ještě před ukončením vojskových zkoušek. Byly to pouze jednomístné stroje, protože dvoumístný ještě neexistoval. V roce 1984 byl letoun oficiálně zařazen do služby. V té době již bylo vyrobeno přes 100 kusů a měly nalétáno přes 2000 hodin. Opereční způsobilosti dosáhly první dva pluky začátkem roku 1985.
Americká průzkumná družice jej vyfotografovala ve zkušebním středisku Ramenskoje v listopadu 1977. Prozatímní kódové označení NATO bylo Ram-L. Legálně jej Západ poprvé spatřil až v červenci 1986, kdy 6 strojů navštívilo Finskou základnu Rissala-Kuopio.
Ráno 20.května 1989 uletěl sovětský pilot kpt.Alexandr Zujev s vyzbrojeným MiG-29 do Turecka. Již po třiceti hodinách Turecko vrátilo letoun do SSSR. USA protestovaly, že Turecko jako člen NATO neumožnilo důkladnou prohlídku letounu experty Spojených států.
Licenčně se MiG-29 vyrábí v Indii, kde ho továrna Hindustan Aeronautics dodává pod označením Baez - orel.
K 1.1.1995 bylo vyrobeno 1216 bojových MiG-29 všech modifikací a přes 200 cvičně-bojových MiG-29 UB.
Západními odpovídajícími letouny jsou: F-16, Mirage 2000, Tornado, J37 Viggen, F-18. MiG-29 byl původně navržen pro vedení vzdušného boje na krátké vzdálenosti jako náhrada typů MiG-21, MiG-23, Su-15 a Su-17 a jako protivník amerických F-14, F-15, F-16 a F-18. Měl sloužit pro PVO malého území, strategických objektů a uskupení vojsk. Pozdější verze již mohou útočit i na pozemní nebo námořní cíle. I podle amerických odborníků převyšují MiG-29 a Su-27 všechny stíhací letouny USAF včetně F-15. Byl to v prvé řadě právě tento fakt, který zdůvodnil nutnost vysokých investic do vývoje nového stíhacího letounu F-22.
Proč se se Západními letouny srovnává častěji MiG-29 než lepší Su-27 ?
Přestože má Su-27 větší výkon a pokročilejší avioniku, je MiG-29 spíše potencionalním protivníkem Západních strojů. Su-27 neslouží v tolika armádách mimo státy bývalého SSSR. MiG-29 slouží u 10 až 15 letectev v celém světě, kdežto Su-27 slouží kromě zemí bývalého SSSR pouze v Číně, Vietnamu, Indii a několika dalších zemích. V Číně je to 50 kusů a ve Vietnamu 12. V Indii se předpokládá 20 až 30 strojů. Naproti tomu MiGů-29 létá po světě asi 300 (mimo státy bývalého SSSR).
Verze
První sériové verze. Verze A byla určena pro země Varšavské smlouvy a verze B pro ostatní zahraniční zákazníky (neměla například aparaturu rozpoznávání vlastní-cizí).
Dostal novou avioniku a únosnost výzbroje se zvýšila na 3 800 kg.
Od verze S liší v elektronickém vybavení s novým aktivním rušícím systémem.
Je exportní provedení verze S. Na zakázku Malajsie byl letoun doplněn o odnímatelný nástavec pro tankování za letu. Jeho demontáž netrvá déle než jednu hodinu.
Je verze s novým víceúčelovým radiolokátorem ŽUK. Je schopna ničit pozemní cíle přesně naváděnou municí.
23.června 1988 poprvé vzlétl prototyp palubní verze MiG-29. Od standarního provedení se lišil zesíleným drakem, zvýšenou zásobou paliva, systémem řízení fly-by-wire, novou avionikou a zbraňovým systémem. Jde v podstatě o verzi M s překonstruovaným podvozkem, skládacími vnějšími panely křídel, záchytným hákem a schopností tankování za letu pomocí výsuvného nástavce. Byly postaveny pouze dva prototypy. Ověřovací zkoušky pro provoz na palubě letadlové lodi probíhaly na lodi Admirál Kuzněcov (dříve Tbilisi). Ukončeny byly v roce 1992 a letoun byl shledán způsobilým pro službu na letadlových lodích. Pro sériovou výrobu byl ale nakonec vybrán konkurenční Su-27 K (nyní označovaný jako Su-33).
26.dubna 1986 poprvé vzlétla modernizovaná verze MiG-29 M - tovární označení 9-15. Místo elektromechanického ovládání je vybavena systémem řízení fly-by-wire. Letoun má "poloskleněný" pilotní prostor, upravený obrys hřbetního proudnicového krytu. Nemá prodloužené kýlovky, které u předchozích verzí nesly vrhače staniolových proužků pro rušení radarového zaměřování. Je vybaven upraveným radiolokátorem ŽUK, který zabezpečuje vyhledávání cílů do vzdálenosti až 150 km v přední a až 40 km v zadní polosféře. Dále zabezpečuje automatické sledování a řízení palby z palubních zbraní. Vylepšen je i pasivní infračervený systém pro vyhledávání cílů. Pomocné otvory sání nad křídlem jsou nahrazeny vysouvacími rošty. Stroje mají spolehlivější a úspornější motory RD-33K s maximálním tahem 86 kN vyvinuté pro palubní verzi Mig-29 K. Potah letounu je z hliníko-lithiové slitiny. Tyto úpravy vedly také ke snížení hmotnosti letounu a tak mohla být zvýšena zásoba paliva. Výzbroj do celkové hmotnosti 4 500 kg může být zavěšena na 9 závěsnících. Munice pro kanón je omezena na 100 nábojů.
Výsledkem úprav je letoun pohodlnější pro pilotáž, schopnější útočit pod ostřejšími úhly, je živější a při přeletových rychlostech i úspornější.
Přes svůj potenciál a mnohostrannou použitelnost nebyl letoun ruským letectvem objednán. Snad hlavně pro větší politickou podporu konstrukční kanceláře Suchoj.
Je exportní úprava verze M.
Je dvojmístná cvičná verze. Z prostorových důvodů není zabudován radar, zato je letoun vybaven vyspělým systémem pro simulaci použití zbraňových systémů. Aby se nezvyšoval aerodynamický odpor není sedadlo instruktora příliš převýšeno. Proto má instruktor pro výhled dopředu k dispozici vysouvatelný periskop.
Je zatím poslední ruskou verzí MiG-29. Práce na projektu 9-15 byly zahájeny v roce 1997 a první let se konal 29.listopadu 1997. V prvním čtvrtletí roku 1998 byl ještě jednou přetvarován trup letounu pro dosažení lepší manévrovatelnosti. Takto upravený stroj vzlétl 22.dubna 1998.
Instalací nové nádrže o objemu 2 030 l do zvýšeného trupu za pilotní kabinou se maximální dolet zvýšil na 3 500 km. Je možno instalovat zařízení pro doplňování paliva za letu. Nástavec je vyklápěn hydraulicky. Modernizované motory RD-33 mají zvýšenou životnost. Dostup se zvýšil na 21 000 m. Letoun má modernizovaný kokpit se dvěma pracovními a dvěma záložními MFD, nový palubni počítač, nový inerciální navigační systém s laserovými gyroskopy spolupracující s GPS kompatibilním jak se systémem GLONASS tak i NAVSTAR. Modernizovaný radiolokátor TOPAZ nabízí i režim pro sledování terénu. Na pozadí země je schopen zjistit cíle s rozlišovací schopností 15 m pohybující se rychlostí 15 km/hod. Výzbroj do celkové hmotnosti 5 000 kg může být zavěšena na 8 závěsnících. Do výzbroje kromě PLŘS R-27 a R-73 patří ŘS vzduch-země Ch-29 T/L s TV nebo laserovým naváděním, protiradiolokační ŘS Ch-31, laserem naváděné bomby KAB-500 a protilodní ŘS Ch-31 a Ch-35.
Na standard SMT má být přestavěno kolem 200 ruských MiG-29.
Základní výzbrojí letounu je 30 mm kanón a další výzbroj může být zavěšena na 10 závěsníků.
Cílem modernizace je zvýšit bojovou hodnotu stroje, učinit jej kompatibilním se standardy NATO/ICAO a zjednodušit komunikaci pilot-letadlo.
Uživatelé
MiG-29 (bez rozlišení verze) létal v armádách těchto zemí (země, počet letounů, rok dodání):
|
|
|
Verze A a UB sloužily i v naší armádě. Dodávky probíhaly od jara do podzimu 1989. Celkem naše (tehdy ještě československé) letectvo dostalo 18 MiG-29 A a dva MiG-29 UB. Byla jimi vyzbrojena 1.letka 11. Stíhacího leteckého pluku v Žatci. Při dělení federace (k 31.12.1992) dostalo Slovensko 9 MiG-29 A, jeden MiG-29 UB a podstatnou část měřící a zabezpečovací techniky. V prosinci 1995 bylo všech našich 10 MiG-29 vyměněno za polské vrtulníky W-3 Sokol. Jejich prodej se zdůvodňoval i vysokými provozními náklady. Ty dosahovaly troj až čtyřnásobku nákladů na provoz MiG-21, přibližovaly se MiG-23, ale stěží dosahovaly Su-22. Svojí vysokou bojovou hodnotou ale s MiG-21 nesnese srovnání, MiG-23 vysoce převyšuje a stíhací bombardér Su-22 není pro PVOS tak důležitý. MiGy-29 z výzbroje NDR převzal do své výzbroje Bundeswehr, který je používá pro vzdušné hlídkování.
Bojové nasazení
- Perský záliv (1991)
Válčil na straně Íráku - 5 jich bylo sestřeleno americkými F-15 C. Všechny sestřely jsou nejisté, neboť byly provedeny na středních vzdálenostech (kolem 20 km) střelami SPAROW a tak nebylo možno cíl vizuálně identifikovat.
Napropti tomu írácká strana prohlašuje, že jejich MiGy-29 sestřelily několik spojeneckých letadel včetně jednoho britského Tornáda. - NATO x Jugoslávie (1999)
Jugoslávské letectvo používalo MiG-29. Na jejich konto je přičítán sestřel "neviditelného" bombardéru F-117 a americké F-16C. - Eritrea x Etiopie (2000}
16.května 2000 byl sestřelen eritrejský MiG-29A etiopským Su-27 poté, co narušil vzdušný prostor Etiopie.
Náhledy fotografií ze složky Mig-29B FULCRUM